Udělat nějakou otázku online dotazníku jako povinnou je velmi jednoduché: při vytváření otázky se jen zaškrtne „Povinné: Ano“ a je to. Nyní všichni respondenti musí otázku v anketě vyplnit, ať chtějí, nebo ne. Systém je nepustí dál, otázku jim označí červeně a nahlásí, že alespoň jedna otázka zůstala nevyplněna.
Často se setkávám s přáním, aby pokud možno všechny otázky v dotazníku byly „povinné“, tedy aby je všichni respondenti museli vyplnit. Odkud se toto přání bere? Nejspíše pramení z v mysli zakotvené představy, že pokud označíme všechny otázky jako povinné, donutíme tím respondenta zodpovědět na náš dotazník zodpovědně, to znamená úplně. Atribut povinnosti je v té představě jakýsi online bič, který visí nad nezodpovědným respondentem, který by se odvážil nevyplnit některou z našich otázek. Jenže tyhle online biče moc nefungují (pokud tedy nejsme nějaká aplikace státní správy nebo grantové agentury, kterou není možné obejít). Kdo zažil frustraci z formuláře, který vám dokola opakuje, že ještě toto a toto pole je nutné vyplnit nebo je vyplněné špatně, bude souhlasit s tím, že takový „bič“ vede v případě online dotazníku k jedinému – respondent s klidem či naštvaně zavře okno prohlížeče a jde brouzdat někam jinam.
Představme si, že bychom dotazníky sbírali nikoli online (CAWI), ale klasicky face to face na ulici – jak respondenta donutíme, aby odpověděl na otázku, na kterou odpovědět nechce? Nijak. Tedy když pominu různé „vyspělé tazatelské techniky“ ve stylu „Tak tam něco napišme, já to nemůžu odevzdat prázdné, co třeba za a)…“ Anebo si představme, jak by takový výzkum probíhal po telefonu (CATI). Za jak dlouho naštvaný respondent položí hovor?
Nejen laičtí výzkumníci totiž zapomínají na základní práva respondentů:
1) právo respondenta neodpovědět na otázku
2) právo respondenta neúčastnit se výzkumu
Přitom právě výzkumníci právo neúčastnit se výzkumu soudě podle sebe zhusta používají. Tahle práva mají výrazný přesah i do tak konkrétní věci, jako je znění jednotlivých otázek dotazníku, jak si ukážeme níže.
Co tedy doporučuji?
- Používat povinné otázky co nejméně
V jednom online dotazníku nejvýše tolik, aby se na prstech jedné ruky daly spočítat.
- Používat atribut „povinnosti“ jen pro zásadní otázky
Jako povinné otázky označit v online dotazníku pouze ty, bez kterých se skutečně neobejdeme. Takové otázky, aby když je respondent zapomene vyplnit a vyskočí mu červené upozorněn, aby si v ideálním případě řekl: „No jo, to je důležité, to jsem zapomněl vyplnit“ a nikoli „Co ještě otravují?“.
- V povinné otázce vždy uvést možnost typu „Nevím/Nechci odpovědět“
Pokud nastavíme otázku jako povinnou, musí mít možnost odpovědět i ten, kdo odpovědět nechce. Zní to jako paradox? U povinné otázky bychom totiž vždy měli jako jednu z možných odpovědí zařadit i možnost „Nevím/Nechci odpovědět“. Proč? Protože to je základní právo respondenta – právo neodpovědět se vztahuje dokonce i na naši povinnou otázku. Pokud tuto možnost do otázky nedáme, tak se nejen prohřešujeme proti sdíleným pravidlům, ale zvyšujeme riziko okamžitého ukončení online dotazníku.
Exkurz pro specialisty: komplikace s rotací odpovědí
Tento postup přináší komplikace, pokud v otázce pro snížení zkreslení použijeme „rotaci odpovědí“ (lze nastavit v „Pokročilých nastaveních otázky“, panel „Zobrazit“, položka „Náhodné pořadí odpovědí“). Potom totiž možnost „Nevím“ také náhodně rotuje, tedy nezobrazuje se jako poslední možnost v nabídce odpovědí, jak je zvykem. Dobré řešení není: musíme si vybrat menší zlo. Osobně volím toto řešení: 1) snažím se nepoužívat povinné otázky, 2) pokud už musím povinnou otázku zařadit, pak nevyužívám rotaci odpovědí.
Určitě ale jsou situace, kdy výše uvedené platí jen v omezené míře. Hezkým příkladem je neanonymní šetření mezi zaměstnanci. V tom případě online dotazník plní spíše funkci online formuláře, např. při zjišťování zájmu o semináře, nebo vytváření individuálních vzdělávacích plánů.
Pro toho, kdo vytváří online dotazník, může být děsivá představa „špatně“ vyplněných dotazníků („Když nám ale neodpoví na všechny otázky, tak budeme mít nekonzistentní data, budou tam chyby, nebude to sedět dohromady, to přece nejde“). Tedy odrazující představa dotazníků, ve kterém nejsou všechny odpovědi a klientovi bude ve firmě vytknuto, že udělal výzkum špatně. Z pohledu sociologa je to trochu jinak: je to dotazníkový výzkum, ve kterém jsou jako obvykle „chybějící odpovědi“ („Missing“) – tedy věc, na kterou je zvyklý od prvního zasvěcovacího pohledu na krásný výstup statistického programu SPSS. Není to žádná tragédie – naopak, je to normální a při rozboru dat se s tím dá pracovat.
A nechci strašit, ale často to dopadne při online dotazníkovém šetření mnohem hůř – nejen, že v některých dotaznících chybí některé odpovědi: velmi často totiž chybí celé kusy dotazníků (respondentovi skončil film, vybil se počítač, musel odejít na oběd apod.) To tak prostě je a než se pustíme do rozboru dat, musíme je nejprve „vyčistit“ a vymazat záznamy dotazníků, které nepřinášejí informace.
Ve hře je totiž další a možná mnohem podstatnější faktor: validita odpovědí. Tedy skutečnost, že dostáváme odpověď na to, na co se ptáme a ne nějaké náhodně zaklikané odpovědi. Pokud respondenta donutíme zodpovědět všechny otázky online dotazníku, nemáme zaručeno, že tím máme lepší – validnější data. Troufnul bych si odhadnout, že tomu je právě naopak. Pokud respondenti i přes nátlak povinných otázek online dotazníky dokončí (třeba proto, že jako zaměstnanci „musí“ dotazník vyplnit), můžeme se jen dohadovat, kolik odpovědí zaklikají jen tak, tedy nepravdivě, od boku. A to je mnohem větší problém než několik chybějících odpovědí, protože nevalidní data zpravidla nemáme šanci odhalit, nejen proto, že se o to běžně ani nepokoušíme.