Když tvůrci online dotazníků neznají míru

Dostal jsem se před časem k webovému dotazníku, oblast stavební spoření, téma: znalost, image, testování reklamní kampaně. Být respondentem je tvrdý chleba: podle mého odhadu trvalo vyplnění dotazníku respondentům nejméně 33 minut, odměna kolem 50 Kč. Nedalo mi to a prošel dotazník až do konce, protože byl pozoruhodný. Na dotazníku byla zarážející jedna věc, tedy hlavně jedna věc: vyplňování několika baterií otázek po každé jednotlivé položce. Celkem desítky obrazovek, na kterých se zobrazí 1 výrok z baterie, škála a název jedné stavební spořitelny. Na další obrazovce je vše stejné, jen se změní název spořitelny. Takže třeba zjišťování image stavebních spořitelen typu “je moderní”, “je seriózní” je uděláno tak, že se vždy zobrazí jeden výrok pro jednu spořitelnu. Výroků je celkem 8, stavebních spořitelen nabízeno také 8. Celkem 64 obrazovek, které musí respondent vyplnit. Pikantní je, že spořitelny máme hodnotit dokonce na 10 bodové škále! A jedeme dále! Nyní nás čeká dalších 25 výroků, tedy 25 obrazovek, kde ke každému výroku zaklikáváme všechny spořitelny, na které charakteristika sedí. Tedy u každého výroku by respondent měl zvažovat, zda to na každou ze spořitelen pasuje či ne. Měl by tedy provést 200 krátkých zamyšlení.  A když toto zdolá, má za sebou už přibližně třetinu dotazníku. Pochybuji o tom, že si tvůrce dotazníku zkusil svůj výtvor sám vyplnit. Jinak by jej nemohl takto postavit.   Některé dotazníky musí být dlouhé, pokud mají pokrýt všechny nezbytné oblasti – přes usilovnou snahu je nelze ani zkrátit (aniž bychom přišli o podstatnou informaci pro naše závěry), ani udělat pro respondenty snesitelnější. To ale není případ tohoto dotazníku. Nevidím do zadání výzkumu, ale přinejmenším šlo zapracovat na snesitelnosti....

Používat povinné otázky v online dotazníku?

Udělat nějakou otázku online dotazníku jako povinnou je velmi jednoduché: při vytváření otázky se jen zaškrtne „Povinné: Ano“ a je to. Nyní všichni respondenti musí otázku v anketě vyplnit, ať chtějí, nebo ne. Systém je nepustí dál, otázku jim označí červeně a nahlásí, že alespoň jedna otázka zůstala nevyplněna.   Často se setkávám s přáním, aby pokud možno všechny otázky v dotazníku byly „povinné“, tedy aby je všichni respondenti museli vyplnit. Odkud se toto přání bere? Nejspíše pramení z v mysli zakotvené představy, že pokud označíme všechny otázky jako povinné, donutíme tím respondenta zodpovědět na náš dotazník zodpovědně, to znamená úplně. Atribut povinnosti je v té představě jakýsi online bič, který visí nad nezodpovědným respondentem, který by se odvážil nevyplnit některou z našich otázek. Jenže tyhle online biče moc nefungují (pokud tedy nejsme nějaká aplikace státní správy nebo grantové agentury, kterou není možné obejít). Kdo zažil frustraci z formuláře, který vám dokola opakuje, že ještě toto a toto pole je nutné vyplnit nebo je vyplněné špatně, bude souhlasit s tím, že takový „bič“ vede v případě online dotazníku k jedinému – respondent s klidem či naštvaně zavře okno prohlížeče a jde brouzdat někam jinam.   Představme si, že bychom dotazníky sbírali nikoli online (CAWI), ale klasicky face to face na ulici – jak respondenta donutíme, aby odpověděl na otázku, na kterou odpovědět nechce? Nijak. Tedy když pominu různé „vyspělé tazatelské techniky“ ve stylu „Tak tam něco napišme, já to nemůžu odevzdat prázdné, co třeba za a)…“ Anebo si představme, jak by takový výzkum probíhal po telefonu (CATI). Za jak dlouho naštvaný respondent položí hovor? Nejen laičtí výzkumníci totiž zapomínají...